„Za modrou horou stál hrad v údí. Rytíři se vraceli z bitvy, na mečích stále ještě pívaly kapky krve. Vítaly je jejich paní s úsměvem, ale v očích se zračila obava, jaká bude budoucnost jejich země.“
„Hynku, Viléme, Jarmilo! Hlas temný z hlubin se ozývá, marně se díváš do tmy noční, slyšíš, jak vítr smutně šumí.“
Matka: 'Proč jsi utekl? Vždyť jsi mi slíbil, že to nevzdáš! Budeš dál bojovat?'
Syn: 'Nemám už sílu, matko. Vše je ztraceno.'
Matka: 'Ale co tvůj slib? Nedáš se zastrašit těmi zbabělci!'“
„Stála jsem tam, pod třešní v květu, vítr mi čechral vlasy, a já si přála jen, aby ten okamžik nikdy neskončil.“
„Král Artuš tasil svůj meč. ‚Teď se ukáže, kdo je pravý rytíř!‘, vykřikl. Jeho vojáci zaútočili a nepřátelé ustupovali. Bitva byla v plném proudu, když se nad kopcem objevilo zářící slunce.“
„Viděl jsem tě včera v sadu, když jaro šeptalo do větví, a já cítil, jak má láska kvete s každým listem.“
„Řeka teče, jak léta plynou, voda šeptá tajemství, vzpomínky, co jsme ztratili, navždy v hlubinách spí.“
„Princ se postavil do čela svého vojska a zvedl meč. ‚Za svobodu naší země!‘, vykřikl. Vojáci zvedli své zbraně a vydali se vstříc nepříteli, který se blížil z kopce. Vzduchem zazněly první rány.“
Otec: ‚Neopouštěj mě, synu! Potřebuji tě. Kdo se postará o naše lidi?‘ Syn: ‚Otče, musím jít, mám své povinnosti.‘ Otec: ‚Ale co tvoje rodina? Co tvá matka?‘“
„Vzpomínám na zimu, jak vločky tančily v tichu, jak mě jejich ledové dotyky studily, jak svět kem zářil bílým klidem.“