Věty jednočlenné nemůžeme rozdělit na podmětovou a přísudkovou část. Jednočlenné věty mají jen jeden základní větný člen, který nenazýváme podmět nebo přísudek. Tento základní větný člen může být sloveso nebo jiný výraz.
Jednočlenné věty mohou být:
- holé (Bylo parno. Prší.)
- rozvité (Za chvíli bylo vidět blížící se postavu.)
Jednočlenné věty rozdělujeme na:
- slovesné: jejich základem je slovesný tvar, vyjadřují zpravidla přírodní jevy, tělesné nebo duševní stavy. (Prší. Stýská se mi. Hřmí.)
- jmenné: jejich základem je podstatné nebo přídavné jméno, jedná se o nápisy, pozdravy, povely, oslovení. (Ovoce a zelenina. Jak namáhavé! Přátelé!)
- infinitivní (Jak uniknout?)
- příslovečné (Opatrně dozadu.)
- citoslovečné (Ach. Vtom prásk!)
- částicové (Ano. Ne.)
Nejčastějšími typy jednočlenné věty jsou výpovědi, které vyjadřují:
- tělesné stavy:
Bolí mě břicho.
Píchá mě v zádech.
- přírodní jevy:
Stmívá se.
Zahřmělo.
Pořád jen prší.
- duševní stavy:
Je mi smutno.
- smyslové vjemy:
Ve střeše skřípe.
Hučí v kamnech.
Věty dvojčlenné
Věty s nevyjádřený podmětem jsou věty dvojčlenné. (Píše. Hlásili to v rádiu.)
Větný ekvivalent
Základem větného ekvivalentu není určitý slovesný tvar, ale infinitiv slovesa nebo jiný slovní druh. Tyto konstrukce mají platnost věty.
Ekvivalent mívá formu rozkazu, zákazu, povelu, souhlasu nebo nesouhlasu, či citoslovečných vyjádření.
- podstatné jméno: Marku!
- přídavné jméno: Překrásné!
- infinitiv: Končit!
- příslovce: Rychle!
- částice: Asi ano.
- citoslovce: Pšššt!
Nahraďte věty jednočlenné a větné ekvivalenty dvojčlennými větami.
Hřmí.
Ozývá se hřmění.
Zákaz vstupu!
Nevstupujte!
Bolí mě v zádech.
Bolí mě záda.
Nad městem se stmívá.
Nad město padá tma.
Je větrno.
Fouká vítr.
Hodně úspěchů.
Přeji hodně úspěchů.
Všichni vstát!
Všichni vstaňte!
Je mlhavo.
Všude je mlha.
Nerušit!
Nerušte!
Hlavu vzhůru!
Zvedněte hlavu vzhůru!